NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, talk a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nevím jak jste nahlíželi na Brichtovy sólo plány v roce 1994, tedy v době kdy poprvé spatřila světlo světa prvotina "Růže pro Algernon", ale já v nich žádnou katastrofu nehledal. Pravda, po poslechu nijaké bujaré veselí nenásledovalo, ovšem spousta rockových (potažmo metalových) fanoušků si k ní cestu našla, o čemž svědčilo i časté přehrávání v hospodách na tehdy tolik populárních jukeboxech.
Desek časem přibývalo aniž bych je nějak zevrubněji sledoval. Přesto se, na různých akcích spojených převážně s konzumací alkoholu, téměř vždy našla osoba (převážně) ženského pohlaví, která nějakou tu Brichtovu nahrávku dotlačila. Jasně z nich vyplývalo, že přibývá coververzí, úměrně tomu ubývá vlastních nápadů a s postupnou ztrátou zpěvákova hlasového rozsahu i chytlavých melodií. Čistý direkt na peněženky v podobě best of alba nutno zřejmě přičíst na vrub vydávající firmě, ovšem nové ztvárnění "Dívky s perlami ve vlasech" za přispění smyčcového kvartetu jistě ne. Hodně nešťastná verze, která původnímu, skvěle uchopenému coveru z debutu nesahala ani po kotníky. Schválně, kterou z nich uslyšíte v rádiu? Můžete vzít jed, že o tu smyčcovou ani nezakopnete!
Co říci k novince? Mírné zděšení vyvolaly už proslovy páně kapelníka, že tato deska je přímo mířená na nezletilá děvčátka a ženy v domácnosti, které hudbu poslouchají u žehlení, případně jako podklad nějaké té veselé televizní taškařice latinskoamerické provenience. Pokud by vás, stejně jako moji maličkost, zajímalo proč, tak odpověď je jednoduchá - nemají přístup k počítači, čili CD si nevypalují, nýbrž kupují. Hm, jistě zajímavá a také dosti zcestná teorie. Po poslechu ovšem nutno přitakat, tak nudné, nezáživné, až vycpávkové písně jsme od Brichty skutečně ještě neslyšeli. Všechny sice pochází z domácí dílny, ale na žádného mesiáše ne a ne narazit. Snad ještě "Nekonečná" Rauera se Šafránkem, Jandova "Spravedlnost bývá slepá", Vlčova "To chce klid" nebo Machova "Rozlehlá" (i když ten pokus o rapování je hodně úsměvný) ujdou. Úvodní "Americkej bejk" disponuje docela příjemnou melodií, její problém však spočívá v tom, že téměř totožný refrén najdete i u dávného hitu "Výlet do bájí". Děs a bídu takových "Heavens door", "Sny jsou copánky pocitů" nebo "Najdi si jiný lásky" snad raději ani nerozmazávat. Texty? Poslouží pár ukázeček: „žij si, pij si čaj, mávám ti, good bye“ nebo „práce je ti odporná, a mě tak baví, když tě pomlouvám, jsi můra, v tvý hlavě prázdna fůra“ (obé v "Najdi si jiný lásky"). Nestačí? Tak co říkáte na tohle: „víš ty jsi pompézní, neříkám obézní, možná jen malinko víc rozlehlá“ či „sachr dort a Mozartovy koule a ty baštíš až máš za ušima boule, vždyť ty vitamíny z cukrárny jsou zdravý a hlad je hlad a tebe to moc baví“ v "Rozlehlé". Teď už myslím stačí bohatě, že? Opravdu, taková snůška banalit a frází se jen tak neslyší. Hospodyňky mohou jásat, že jim žádný skrytý význam neunikne. Co si ale s celým unylým americkým snem počne rocker (byť tolerantní) nechci raději domýšlet.
Závěrem mi dovolte jednu parafrázi:
„…horkej vzduch zašeptá
až v dálce odzvoní půl
že jsi největší bejk
že jsi American BULL...SHIT!“
S prominutím…
Otřešné - nic jiného nelze napsat. Kdo jste ještě nepochopili, Aleš Brichta chytil šanci stát se úspěšným obchodníkem s hudbou pevně za pačesy!
2 / 10
1. American Bull
2. Heavens door
3. Sny jsou copánky pocitů
4. Dálky
5. Najdi si jiný lásky
6. Nekonečná
7. Bezcennej
8. Spravedlnost bývá slepá
9. Anebo snad ráno
10. To chce klid
11. Rozlehlá
American Bull (2001)
Dívka s perlami ve vlasech (best of) (2000)
Hledač pokladů (1998)
Ráno ve dveřích Armády spásy (1996)
Růže pro Algernon (1994)
trapnej kyc. hrozny texty o nicem, hudba taktez, vubec nemam rad Brichtu, vsechny jeho solove desky a Arakain, kterej se snazi byt az krecovite moderni.je spis k smichu.To Bohus: A da se porad poslouchat black metal..:-)
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, talk a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.